Pokud vím,  že život některého z pacientů na našem oddělení se blíží ke konci, mám vždy velkou touhu moci u jeho lůžka krom milého pohlazení po vlasech a zachumlání do peřiny zašeptat aspoň úryvek Korunky k Božímu milosrdenství.....možná, že právě na tu čeká....

Pracovala  jsem tehdy na LDN (t.j. léčebna dlouhodobě nemocných) a sestřička smrt tam v tom čase sloužila víc než na jiných odděleních. Ještě jsem se učila s ní důstojně spolupracovat (a stále se učím...). Mnozí z těch, kteří tam byli, zůstali na světě již natolik osamělí, že jedinými jejich blízkými (a i truchlícími pozůstalými) jsme se mnohdy stávali my sami, a pokud nebyli schopni mluvit,  nikdo už ani neznal jejich životní příběh. Milé na té práci bylo, že jsme měli pro každého přece jen trochu více času než bývá na akutních odděleních a také se nám za obvykle dlouhý čas jejich pobytu u nás podařilo přece jenom se trochu navzájem s nimi poznat, spřátelit.... A také jsem se naučila, u těch, kteří už byli slabí a křehcí a blízko přechodu na druhou stranu, v rámci vizity pomodlit Korunku k Božímu milosrdenství. Můj a Boží dárek na cestu....Podle svědectví sv. sestry Faustyny bude duši, u jejíž smrtelné postele se bude tato modlitba modlit, tedy bude-li se vzývat Boží milosrdenství, uděleno toto milosrdenství v jeho nejvyšší hojnosti:

"Každou duši, která se tu Korunku bude modlit, bráním v hodině smrti jako svou chválu a stejné výsady dosahují umírající, když se ji druzí u nich pomodlí. Když se u umírajícího tuto Korunku modlí, usmiřuje se Boží hněv a bezedné milosrdenství objímá duši a nitro mého milosrdenství je pohnuto pro bolestné utrpení mého Syna." (z Deníčku sv. Faustyny )

 

Před Velikonocemi jsme dostali do péče pana B.M....člověka nesmírně trpícího, vyčerpaného, již bez šance na uzdravení, avšak velmi pokojného a - ačkoli už téměř nekomunikoval - velmi laskavého. Jeho život se končil. Jeho stav byl natolik špatný, že byl ukončen i hemodialyzační program - tudíž, zbývalo mu jen několik pár dní života. Protože se blížily Velikonoční svátky, přála jsem se s ním stihnout rozloučit, jelikož bylo jisté, že toto bude naše poslední setkání na tomto světě. Naneštěstí (a zároveň i k mojí hanbě) jsem měla ten poslední předvelikonoční pracovní den tolik povinností a chystání epikríz a medikací a všeho možného, že mi toto rozloučení jaksi vyfučelo z hlavy a já si až při cestě autobusem domů uvědomila, že jsem se s milým umírajícím panem B.M. ani nerozloučila ani nepomodlila! Celé Velikonoce jsem pak na něj urputně vzpomínala s hlubokou výčitkou v srdci - jak jen jsem mohla zapomenout! A ještě na umírajícího, a o Velikonocích!

V úterý po svátcích jsem přišla na oddělení a hned jsem se sháněla, kdy můj nebohý pan B.M. odešel na věčnost. Doufala jsem, že mu Pán vybral nějaký vzácný čas....třeba Velký pátek, či Velikonoční ráno....později to už být nemohlo, byl tak slabý, a bez dialýzy! K mému překvapení (a nejenom mému, ale i jiných lékařů) pan B.M stále žil. Moje první vizita směřovala k němu. Vnímala jsem to jako druhou šanci od Pána napravit svojí chybu.

Už skoro nevnímal, slabě dýchal, mojí nabídnutou ruku však ještě lehce stiskl. Začala jsem šeptat slova Korunky k Božímu Milosrdenství....s posledními slovy této modlitby pak pan B.M. vydechl naposledy, aby jeho duši přivinulo do své náruče Milosrdenství a Láska sama.

Odpočívejte v pokoji....a přimlouvejte se prosím za mě u Pána!