I Pán Ježíš "pohořel", když se vydal hlásat Radostnou zvěst do svého rodného kraje, a ještě ho málem svrhli ze srázu,  a nemohl mezi nimi vykonat ani moc zázraků...."a podivil se jejich nevěře" ! A co teprve my, obyčejní smrtelníci? 

Ale přece se tam vracel, a jistě často....Byli to přece jeho nejbližší. Komu jinému by člověk toužil říct o Radosti evangelia než své nejbližší rodině, přátelům, sousedům? Být misionářem, evangelizovat, svědčit slovem i životem DOMA je to první a největší povolání s prvním nádechem hned poté, co nám voda křtu právě skanula z čela. Vítej, malý (či velký) křesťane, doma!

Jako postulantka i novicka jsem horlila za svojí rodnou zemi kamkoli jsem přišla: česky, anglicky, slovensky, lámaně italsky i německy.... Všem spolusestrám a spolubratrům misionářům jsem se snažila doručit do centra jejich nejhlubšího zájmu, že nejenom v dalekých krajích, ale hned tady kousek za rohem je jedna země, kde se křesťané pomalu ale jistě stávají ohroženým druhem..."Napiště si k žádosti o misijní určení naší zemi...to uvidíte misii! To by byl těžký kalibr i na svatého Pavla! Záruka nečekaných misijních dobrodružství! I mučednická koruna by se možná našla!"  Lobovala jsem statečně u Indonézanek, Jihoameričanek, sester z Japonska, Ghany, USA, Poska, i Papuy-Nové Guiney....jak jen jsem mohla zapomenout na sebe samu?

Ale Pán nezapomněl! Dobře si všiml, že sebe ve svých propočtech vynechávám... Snad to ani jinak být nemohlo! Svoje první - juniorátské - určení jsem dostala do naší jediné české komunity, já - jediná Češka v naší 3000-sícové misijní kongregaci. No nemá Pán (krom toho, že vyslyšel moje prosby, aby nám sem poslal nějaké další misijní sestry) smysl pro humor?!

Mě to tehdy zas až tak vtipné nepřišlo...

                                                                .... a tak se začala moje "africká misie" uprostřed našich českých luhů a hájů!