Máj....lásky čas! Ale co když jste řeholní sestrou? Kdo vám vyzná lásku?

 

To odpoledne jsem seděla v zadní lavici nemocniční kaple nemocnice " Fatte Bene Fratelli" v neobyčejně umrmlané a ulítostněné náladě. Místo modlitby (a užívání si jednoho z mála klimatizovaných míst v okolí našeho kláštera, kde teplota v letním  Římě nešla přes 35 stupňů a mě se nepotily i zuby...toliko k méně zbožným důvodům mých častých návštěv této jinak architektonicky a umělecky překrásné kaple) jsem Pánu Bohu vyčítala, co mi to provedl: Kdybych mě nenamočil do celé téhle peripetie s řeholním povoláním, možná bych už byla vdaná a na rozdíl od mých spolusester, které se dnešní oběd rozhodly držet každá úplně jinou dietu, můj eventuální manžel by se jistě potěšil z mojí klasické nedietní české kuchyně....a taky by mi občas řekl, že jsem milá a šikovná a hezká a má mě rád takovou jaká jsem. A ne mě pořád napravoval a opravoval a formoval.....jako tady ve formaci noviciátu...! (Až teď po několika letech v řeholi chápu  modlitbu vloženou do otrhaného starého breviáře, který jsem při vstupu do kláštera podědila po jedné zesnulé sestřičce "Pane, dej mi sílu změnit můj život!" Tehdy poprvé se mi zdála podivná....teď se jí modlím každý den.)

"Per favore...sorella?" Věrný obyvatel nemocničního areálu, a náš dobrý známý, pan bezdomovec trávící většinu času na lavičce u hlavního vchodu mě vytrhl z mé sebelítostivé meditace s prosbou o malý finanční příspěvek. Natažená ušmudlaná ruka přímo před mýma očima.

Mojí lámanou italštinou jsem se začala omlouvat, že nemám při sobě žádné peníze, ale ráda se za něj pomodlím. K mému překvapení se na jeho tváři nerozlil výraz lítosti nad neposkytnutou almužnou. Naopak - zahrnul mě vřelou vděčností " Gracie miele, sorellina! (sorellina, to nejjemnější zdrobnění italského suor, tj. sestra: suor..sorella..sorellina - doslova "sestřičenka") "Tu sei carrisima, bellisima, piú gentile..bona...grazie per la tua preghiera, carrisima..." Ani nevím, co všechno mi polohlasně (v rámci posvátného ticha nemocniční kaple) svojí hbitou italštinou podpořenou pár promile v krvi stačil povědět, ale bylo to od něj nesmírně milé. Také překvapující - to ano, ale ne dotěrné či proti dobrým italským mravům...prostě pohlazení po duši. Jak se objevil, tak i zmizel. 

Vrátila jsem se zpátky k tichu svojí meditace. A pak mi to došlo. Skrze koho jiného by se mi mohl Můj Pán, Nebeský Ženich, ozvat, než právě skrze tohoto svého "maličkého" ?

"Tu sei mia carrisima, piú bella, piú bona...Te amo!" 

Tvůj Ježíš