MISSION IM-POSSIBLE

Na svátek svatých Cyrila a Metoda, kdy liturgická čtení nabízí tolikero úchvatných textů, se na vira.cz...přes všechny předpoklady objevil tento...."Bůh obváže ty, jimž puká srdce." (Iz 61,1)

BYL PRO MĚ....

V posledních týdnech (a vlastně i měsících - a víceméně i letech) se stále více potýkám s myšlenkou, proč si právě mě Pán vybral. Proč mě? 

Když jsem jako kandidátka přišla do našeho provinciálního domu, dostala jsem breviář po jedné zemřelé sestřičce...na obalu byla nálepka s citátem: "Pane, dej mi sílu změnit můj život." Tehdy mi ta modlitba přišla "divná"...tehdy!

V průběhu formace jsem vystřídala hned 5 komunity, na 5 různých místech....a i ty se v průběhu času různě měnily s odchody a příchody sestřiček. Pomalu jsme si obrušovaly hrany, zvykaly si na sebe a nacházely si k sobě cestičky přátelství a sesterství...Není to snadné, mnohdy je to i bolestné...ale přináší to do života mnohá nečekaná požehnání a  HLAVNĚ - krásné hluboké vztahy. Jednu sestru bych ale vyměnila vždycky a určitě...SEBE SAMU...proč jen TUHLETU musím mít stále při sobě? Hned by se mi v každé komunitě žilo lépe...

Nějakým zázrakem jsem se s Boží pomocí prohryzala skrz obnovu časných slibů (viď. článek "NEMOŽNÁ...aneb O jednom povolání"), ale pocit hrozné dřiny mě neopustil....

"Kotníky Matky Terezy - můj vytoužený cíl duchovního růstu..." jsou ode mě tak daleko asi jako vršek Mt. Everestu od dna Mariánského příkopu. Spolu s celkovou únavou a trochou přechodného vyhoření v práci, kdy jsem (bohužel někdy nejenom v duchu) nadávala každému pacientovi, co vzal za kliku ambulance, do simulantů (...a pak mi to bylo hrozně líto, protože i "simulanti" často velmi trpí a potřebují trochu vlídnosti), na mě jako zával v černouhelném dole dolehly všechny moje nedokonalosti, slabosti, menší i velké hříchy...Já asi fakt skončím v pekle!!! To snad ani není se mnou možné...jak málo je ve mě LÁSKY?

A tak jsem se v tom černočerném závalu dusila víc a víc, až ve mě jako hora narostlo přesvědčení, že to prostě nedám! Než být svojí řeholi, a vlastně všem křesťanům, na pohoršení - a nedejbože tak ještě navíc odradit "zatím hledající" od Krista, tak radši zmizím. Děkuji Ti Pane, za Tvojí velkolepou nabídku, ale omlouvám se, UŽ  NEMÁM SÍLU! Začala jsem v duši proces odchodu....cestu rozlišování...Věděla jsem - a stále vím - že "Boží dary a povolání jsou neodvolatelné.." (Řím 11, 29), ale tuto vědomost jsem odrazila svojí únavou: "ano jsou...ale už nemohu - odpusť mi, zklamala jsem Tě...já nejsem ta malá holčička - ani ta mladá žena ...plná naděje a touhy.... kterou jsi povolal. Začala jsem si připravovat, jak a kdy to všem oznámím..kam půjdu, až odejdu...Hrozné myšlenky, a přece tak realistické.

A pak jsem jela, po dlouhé době Covid-odloučení, na Slovensko na setkání se svými spolusestrami juniorkami:  Mými milovanými sestrami, s kterými jsem toho tolik prožila (a přežila)...a náhle jsem si  nedokázala představit, že bych mohla "svojí rodinu" opustit; a s tímto pocitem jsem si uvědomila i to, že bych tím spíš  nikdy nemohla opustit svého Miláčka, který si mě přes to všechno, jaká jsem, zamiloval a stále mi věří. 

Seděla jsem ve vlaku a vracela se ze setkání. V rozhovoru sama se sebou jsem si musela vynadat: " Ty huso, zatni zuby a snaž se! Nebuď líná!(...změnit svůj život). Žádné odcházení. Třeba vydržet ...a důvěřovat!"

 A pak mě napadla ta myšlenka...Pane, řekni mi něco, prosím...něco pro mě...něco speciálního (Omlouvám se Pánovi, ale prostě jsem takový pokušitel...."Máš mě opravdu rád?", ptám se znovu a znovu, jak zamilovaná puberťačka). V mobilu jsem si otevřela web vira.cz....byla jsem naprosto přesvědčená, že tam jistě bude nějaký "misijní úryvek" z evangelia podle Matouše, které se ten den na Svátek věrozvěstů četlo...(...ale rozhodně jsem neměla v plánu se s ním uspokojit.)

BŮH OBVÁŽE TY, JIMŽ PUKÁ SRDCE! (Iz 61,1) 

A Pán sesbíral zbytky mého rozbitého srdce, a pomalu se je jal slepovat svojí Nekonečnou Milosrdnou Láskou. A když ho dá dohromady, pevně ho obejme, aby ho znovu rozehřál svojí Láskou...moje bídné lidské nedokonalé srdce v Tom Jeho Nádherném a Zářícím.

PS: Toto malé svědectví píšu a věnuji všem, kteří právě procházejí krizí na své životní cestě, a mají pocit, že už nemohou dál, že nemají sílu.... ať je to cokkoli: Bůh obváže ty, jimž puká srdce...