...důkaz neexistuje.... Jeden ale určitě dělá průvodkyni na hradu Rábí!

Asi každý skaut, tramp či jiný milovník toulání se po přírodě by jistě mohl napsat celou dobrodružnou knihu o putování s bouřkou za zadkem (strachy pěkně staženým) anebo - nedej Bože - nad hlavou! V létě vždy přidávám do pravidelných proseb i tu za všechny táborníky a výletníky. Ačkoli již pohodlně schovaná pod neprotékající střechou a hromosvodem, stále i po letech pociťuji sounáležitost se všemi, kteří právě prožívají svoje  "znovuzrození", když po bouřce vysvitne sluníčko.

A jak to bylo s tím andělem? To, že andělé svými křídly neprodyšně kryli před bouřkami náš tábor celé roky, je dle mého názoru NEOCHVĚJNOU PRAVDOU...ale přece jenom...moc je vidět nebylo. A někteří "nevěřící Tomáši , milovníci fyziky a přírodních zákonů" by řekli, že náš tábor byl šikovně ukrytý na závětrné straně hory.

Jednou jsme ale takového anděla potkaly...a jistě měl aspoň 50 kg živé váhy (protože to byla dáma, nemohla mít jistě ani o kilo navíc...:-) )

Jistého krásného letního dne se náš skautský oddíl vydal na celodenní výlet na hrad Rábí (jinak vřele doporučuji...jen si - pokud tedy taky nepotkáte anděla - vezměte peníze i na vstupenky). Krásný slunečný den se však krátce po vystoupení z vlaku  stal i dobrodružným. Zahřmělo!

Od té chvíle jsme my vedoucí začaly (tvrdé y - protože jsme dívčí oddíl... a tvrdé skautky, žádné v dešti rozpustné cukříky) neklidně zkoumat obzor...na jihu i severu, východě i západě se nad obzorem tyčily výhružné cumulonimby. Po několika kilometrech nám bylo jasné, že jsme vběhly našemu atmosferickému nepříteli rovnou do pasti. Obklíčeny bouřkami ze všech stran nám nezbývalo  než svižným skautským krokem měřit zatím ještě slunnou krajinu, a nemyslet na to, že jsme krom několika stromů a skal nejvyššími body v terénu široko daleko.... Když jsme začaly stoupat k hradu, odpočítávaly jsme již vzdálenost nejbližších blesků podle rozestupů od zahřmění: 300x 12s, 300 x 8s, 300 x 6s....a stále blíž....

Konečně jsme si vydechly u vrátnice hlavního nádvoří...jsme v bezpečí, snad se to brzo přežene...Hrad vypadal jako z pohádky. Jen rytíř s princeznou v branách chyběli.

V nabídce k prohlídce bylo nejméně 5 okruhů...od sklepů po věže, všechny lákavé...i jednotlivé nádvoří... tolik okruhů, že se z toho točila hlava dokola. Po chvilce studování cen (za které jsme byly schopny udělat 3-denní výlet all-inclusive) nám došlo, že hrad je pro naše finanční možnosti naprosto nedobytný. Ani to 1. nádvoří! 

První kapky nás poškádlily na nosech a my se za šustění pláštěnek rozhodly obsadit volně přístupný podzemní sklep za hlavní branou s  několika řadami dřevěných lavic a expozicí fotek hradu: jako by ho hradní pán dal postavit přímo pro nás. Venku se za hřmotu a hučení rozpoutala pravá letní bouřka. Skautky si spokojeně vybalily sváči a  těšily se z romantického úkrytu. Místo přednášky průvodkyně byla na programu pohádka o drakovi. Díky Pane, za ty naše vždy odvážné, vždy pohodové a vždy chápající skautky a světlušky....

Bouřka venku hučela, ale na nás nemohla. A nám bylo dobře, a sucho, a teplo...Když déšť trochu polevil, nastal čas na dobrodružnou výpravu zpět k vlakové stanici. My i několik dalších méně majetných turistů se zvedlo k zpáteční cestě.

" Mám zrovna obědovou přestávku. Já bych vás klidně s dětmi provedla, jestli máte zájem..." 

" Dobrý den. Prosím? Co jste říkala? ....ono je to na nás bohužel moc drahé. Ale děkujeme."

" To nevadí. To já jen, že mám volno..."

Před námi stála neznámá milá dáma, ve větrovce, středního věku...tak nějak mile obyčejná, že si ji vlastně ani vůbec nevybavuji,  jen ten milý pocit z ní. Vlastně ani nevím její jméno. Snad se nám ani nepředstavila... 

V následující hodině s námi prošla hrad Rábí od nejhlubšího sklepa po nejvyšší věžičku cimbuří! Žádné půvabné zákoutí nám nebylo zatajeno. A místo nudných dat, roků a rodokmenů jen samé příjemné zajímavosti. Na vrcholu věže nám svítilo sluníčko skrze trhající se mraky, a  navrátivší bouřku jsme překonaly v hradních sklepeních.  Byly jsme nadšené! Očarované!

Vracejíce se zpátky od hradu k vesnici zatoužily jsme ještě obdivovat místní židovský hřbitov (a dokázat si, že ten u nás ve Čkyni je stejně mnohem hezčí). Ale kudy?

" Copak hledáte, děvčata?"

" Židovský hřbitov. My je máme moc rády..."

" To musíte doleva, a pak pořád rovně."

Ale kdo to těm mým holkám skautským radí cestu? No přece naše paní průvodkyně z Rábí. Prý musela jít domů něco zařídit...na chvíli.

 

Výlet se povedl na jedničku! Ani při zpáteční cestě nás nezasáhl žádný blesk a mých pár bílých vlasů na hlavě (když jsme přecházely s bouřkou za zády několik ocelových mostů) bylo už jen vzpomínkou na dobrodružnou výpravu.

A navíc - já i všechny vimperské skautky jsme měly v jedné věci naprosto jasno: Na hradě Rábí jsme potkaly našeho strážného anděla! A žádný "nevěřící Tomáš" nám to nevymluví!

 

Naše skvělá vůdcovská parta okolo našeho střediskového totemu :-)