MISSION IM-POSSIBLE

Nechybí ti...? Obdivuji, jak se obětujete.... 

....tyhle otázky či komentáře, které nečekaně často přichází k mým uším z různých ještě méně očekávaných stran, mě dokážou spolehlivě vyvést z míry a v hlavě mi po prvotním rozpačitém úsměvu naskočí logaritmus: "Úsměv a mávat hoši, úsměv a mávat...Tvařte se nenápadně!" (Poznáváte slavnou hlášku tučňáků z animáku Madagaskar? Nám taky někdy lidé říkají  "tučňáci"...a mě se vždycky chce hrozně smát a zeptat se jich, kdy naposledy viděli tučňáka v modrém fraku :-)) A pak přijde ode mě takové nesmělé... "Víte, mě nějak nepřijde, že by mi něco chybělo, naopak... Necítím se, že bych se nějak obětovala nebo trpěla, je to radost být řeholní sestrou! Opravdu!" A tázající se na mě laskavě usměje a myslí si svoje o tom jak se obětuji a jsem jen "pokorná"... a já sama naopak marně přemýšlím, jak mu dokázat přesný opak, který je pravdou...

Jistě si vzpomínáte na slavný úryvek z Písma :

Petr řekl Ježíšovi: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: "Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný! A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními." (Mk 10, 28-31)

No, a o tom to je!  (A tady bych vlastně mohla i s psaním končit...ale přece jenom dovolím si trošku svědectví ze života.)

Ne, že by to člověk při vstupu do řehole takto "zištně" plánoval...to opravdu myslí na to, že opouští všechno a chystá se nějakým způsobem "obětovat" . Ale jak pak "skočí"...kupodivu nedopadne na tvrdou zem, ale do Boží náruče: a co může člověku chybět v Boží náruči? Podívejte se okolo sebe, nebo na tu fotku níže sdílenou: Poznávacím znakem Boha je, že ve vymýšlený darů, radostí a krás pro své milované nemá míru!

A teď malý výčet "drobných historek z mého řeholního života":

Pocházím z větší rodiny - tři sestry a bráška. No, bylo mi za rodinou ze začátku smutno. Ale pak mi došlo, že jsem v nové rodině - v našem Domově sv. Josefa mám celou partu milujících  a neustále se za mě modlících "řeholních babiček", někdy mě až dojímá mateřská starostlivost některých našich domácích představených, a těch sester mladších i starších co mám - přes 3000, z celého světa. A k tomu 5 000 brášků - otců a bratří verbistů. Pánu Bohu díky za ně! A kamkoli přijdu, u nás či ve světě, cítím se mezi nimi srdečně přijatá a doslova jako doma. Panečku..to mám ale domů a domovů, nemyslíte? A přitom, nemyslím si ani, že bych nějak ztratila svojí původní rodinu. Stále se navzájem podporujeme a máme se čím víc rádi i na dálku. Oni sami byli zavzati do naší řeholní rodiny...patří už k nám, spolu s mnoha dalšími rodinami mých spolusester.

Kvůli řeholní formaci jsem se musela vzdát svého vysněného povolání  infektologa (i jsem už měla slíbené krásné pracovní místečko v jedné nemocnici) A moje láska k zdravotnictví mi někdy způsobovala v noviciátu až abstinenční příznaky (Fakt jsem si jednou chtěla nacpat do uší fonendoskop - jen pro ten pocit. Ale odolala jsem! Nejsem blázen, jsem si řekla.) Ale bylo to odevzdání mých snů do Boží náruče (zase ten "skok důvěry") a on tuto mojí touhu a lásku přetransformoval a vrátil. A já během pár let prošla hned několika pracovišti a přičichla k oborům, na které by mě v životě nenapadlo pomyslet, a byla to báječná zkušenost. Kdykoli se mi v letech minulých - civilních někdo zeptal, co bych dělala s výhrou v loterii, měla jsem na to vždycky jednu odpověď: Postavila bych si někde v Africe malou venkovskou nemocnici a dělala tam  primáře. Jednoduchá odpověď. A.....nemám ani vindru v kapse, a příští rok (s Boží pomocí) se do jedné takové venkovské nemocnice v Etiopii pojedu  "zaučit". Ach Pane Bože - má tvoje štědrost někde míru? Díky Ti....

To všechno jsou velké věci a já už nemůžu snad ani najít vhodné vyjádření, jak moc Pánu Bohu chci poděkovat. Snad moje bezbřehé štěstí a slzy radosti v očích budou dostatečným díkem...

Ale jedeme dál...

Vždycky jsem toužila po domácích mazlíčcích...popravdě, plánovala jsem si celou zoo. Ale v klášteře to moc nejde, je to přece jen trochu drahý koníček, a my se často stěhujeme...Ale! Mojí touhu po chování papouška Pán uspokojil v Římě - v noviciátě, kde přímo ve stromech před naším balkonem na zahradě žilo "divoce" hejno víc jak 40-ti krásných zeleno-žlutých papoušků (a křičeli tak, že jsem někdy neslyšely ani vlastní modlitby :-)

Moje touha po želvě byla naplněna taktéž v Římě...na dvoře (a nikdo neví, jak se tam vlastně dostaly) žilo 5 želv...na divoko...a v létě jsme jim dávaly ovoce a  v zimě se samy zahrabaly do trávníku a my se jen těšily, kdy se zase na jaře samy ukážou...No není to báječné? A moje láska ke kočkám? Na naší zahradě v provinciálním domě jich žije neustále "blíže neurčené množství", protože myší je tam dost a zatoulaných divokých koťat v okolí, co přijdou k nám, taky :-)  PS: Před nedávnem jsem hlídala králíka naší paní katechetce, co byla s rodinou zrovna na dovolené...Už se bojím pomyslet na další zvíře...Pán má prostě smysl pro humor.

A plavali jste někdy ve velkém bazénu úplně sami? Naše noviciátská komunita sužovaná italskými vedry dostala pozvání od našich bratří verbistů, kteří mají na zahradě velký bazén z přelomu 19. a 20. st., který tam byl kdysi postaven, aby se budoucí misionáři naučili dobře plavat a na misiích se někde neutopili :-)

S výhledem na panoráma Říma, s papoušky nad hlavou a želvami pod nohami, oblečená v sukni z krásné africké pestrobarevné látky 100% hand-made, v jedné ruce čerstvý banán z  Ghany, kávička z Etiopie a na talířku rohlík s bio-pomazánkou z burských oříšků z Jižního Súdánu...že by nějaká multimilionářka? A ejhle...ona je to jedna novicka misijních sester, konkrétně já. Ten den se to prostě tak sešlo (vrátilo se nám několik misionářek, a každá s nějakým dárečkem pro svoje "ještě dospívající" spolusestry). Ten den, co se tahle příhoda stala, jsem zrovna prožívala krizi v tom smyslu, že jsem si počítala, co všechno mi chybí a co jsem "obětovala" - A PAK MI TO DOŠLO! 

A od toho dne se snažím čím dál ochotněji "obětovat" své potřeby a touhy do Pánových rukou a nebát se v důvěře skočit do prázdna. A vždycky mám strach, to mi věřte! (Jsem lakomec jako my všichni a je mi těžko dávat, zvlášť své vlastní představy o životě). Ale On mě učí důvěře, abych pak byla jednou připravena na ten poslední velký skok....do věčnosti.

A  V TOM JE ASI VLASTNĚ CELÝ TEN "BOŽÍ TRIK"

Naučit se žít ve vědomí důvěry v Hospodina, dát mu všechno s vědomím, že to vlastně nebylo nikdy moje...tak jako dítě nic nemá a přece má všechno, protože má milující rodiče. Vždyť ty velehory, na které jsem se pohledem mohla kochat, NEJSOU MOJE   ...a moji nebyli ani papoušci, kočky, želvy, bazény, ani ta káva a bio-banán z Ghany. A ty domy, a tichý čistý pokoj s postelí, kde mohu spát, moje drahé květiny, a knížky v knihovně, a moje milovaná práce a moji kolegové...Nic mi nepatří! S vděčností to přijímám jako dar, který pak znovu odevzdám, až Pán řekne. A tak dnes spím na měkkém  a zítra možná někde s  kufrem na tvrdém a "cizím", protože mě můj Pán zavolá zase dál a možná budu dělat něco, co mě dřív ani ve snu nenapadlo...Ale v Boží náruči mohu žít v hojnosti i chudobě - s radostí! A až jednou přijde ten největší skok důvěry, až odevzdám i svůj život, On si ho vezme a promění a zcela nezištně mi daruje Život věčný, s Ním

"Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu."( z listu sv. apoštola Pavla Filipanům 4,12)